Martina Šmuková:"Pro mě je krásné tělo takové, které vyzařuje energii"

Jestli z někoho sálá pozitivní energie, vlídnost, přirozený půvab a něžnost, je to Martina Šmuková. Dříve slavná modelka, postupem času hlavně maminka a zakladatelka nadačního fondu Pink Bubble, který dodnes zůstává její srdcovkou. Jak o sebe ve svých 51 letech pečuje a kdy si sama sáhla na dno?

Martino, s jakými emocemi vzpomínáte na dobu, kdy jste v roce 1992 vyhrála historicky první ročník modelingové soutěže Elite Model Look?

S úsměvem. Bylo mi sice už sedmnáct a za sebou jsem měla první malou zkušenost s modelingem ve Švýcarsku, ale v porovnání s dnešními modelkami v tomto věku jsem byla dítě, naivní holka z Brna. Ještě v šestnácti jsem se vůbec nelíčila, ani jsem se nijak zvlášť nezabývala tím, jak vypadám. Fascinovalo mě, že existuje práce, při které můžete být za princeznu, a ještě vám za to zaplatí. Když jsem vyhrála soutěž, měla jsem radost, to je jasný, ale byla jsem zároveň v šoku. Myslím, že mi vůbec nedocházelo, jak moc se mi život změní oproti původním plánům. Je asi potřeba připomenout, že to bylo dva roky po revoluci a svět se teprve otevíral. Chtěla jsem studovat medicínu, koketovala s psychologií, takže modeling byl pro mě absolutně neprozkoumaným územím a ještě dlouho jsem se na dotaz, co dělám, styděla odpovídat, že jsem modelka. Ale určitě nelituji, poznala jsem díky tomu místa a lidi, které bych takto zblízka jinak nepotkala, a nakonec mi to, pohledem do zpětného zrcátka, všechno dává perfektní smysl.

Jakou proměnou za ta léta prošel váš pohled na krásu?

Myslím, že se nezměnil. Vždycky jsem cítila, že pro mě je krása něco subjektivního, intimního a neuchopitelného, že se nedá hodnotit, že se musí vnímat. Krása je pro mě v nedokonalosti, v detailech, v energii, kterou cítím, když se mi někdo nebo něco líbí. A ve vztahu k sobě samé jsem o ní měla jasno od dětství – kdosi mi řekl, že jsem sice docela hezká, ale určitě ne nejhezčí na světě, a ve škole jsem se cítila spíš neviditelná a trochu mimo tu cool třídní partu. Takže jsem celou modelingovou kariéru čekala, kdy už si někdo konečně všimne, že tam nepatřím, a já se zase vrátím ke studiím. Aniž bych si to uvědomovala, dávalo mi to nejspíš lehkost a pomáhalo v tom zvláštním světě existovat.

Samozřejmě že fyzická krása otevírá dveře a usnadní člověku ten první krok, ale taky mám zkušenost, že se vás lidé často bojí oslovit. Alespoň už jsou snad pryč ty předsudky typu "hezká rovná se hloupá", za to jsem vděčná všem ženám, které něco dokázaly, ať už ve vědě, v byznysu, vlastně kdekoli. To klišé je zraňující a hloupé.

Pro mě je krásné tělo takové, které žije a vyzařuje energii, krásné oči jsou ty, které pohledem pohladí... a krásné rty jsou takové, které chtějí říkat laskavá slova. A platí to stejně o ženách i o mužích.

Před čím byste se svými zkušenostmi varovala mladé dívky v cestě za dokonalostí?

Dokonalost neexistuje. Kdyby ano, byla by hrozně nudná, protože už s ní nemůžete nic udělat. Dnešní svět je vůbec trošku zvláštní, pro mě je nepochopitelné, že mladé slečny chtějí vypadat tak nějak stejně. Sociální sítě jsou v tomto ohledu cesta do pekel. Nechápu touhu fyzicky se podobat někomu jinému a vnímám kolem sebe, jak moc to srovnávání mladým slečnám ubližuje.

Asi bych možná holky varovala před touhou za každou cenu se zalíbit. Krátkodobě tím sice možná něco získáte, ale do budoucna se vzdálíte samy sobě a potom to bolí. Chci věřit tomu, že čím je člověk autentičtější, tím je zajímavější. A z mého pohledu i krásnější.

Jinak ale upřímně všem slečnám přeju, ať si plní sny, ať objevují svět, ať v něm najdou svoji sílu a jednou (brzy) přijdou na to, jak úžasné a jedinečné doopravdy jsou, když zůstanou samy sebou.

Není tajemstvím, že jste oslavila 51. narozeniny. Mohu potvrdit, že fotky neklamou a vypadáte stále neskutečně mladistvě, svěže. Jak to děláte?

Mám štěstí, to nejdůležitější jsem určitě získala v genech po svých rodičích a dlouho jsem proto péči o sebe zanedbávala. Je ale pravda, že posledních přibližně 5 let se o sebe snažím starat, uvědomuji si, že dary, které jsem dostala do vínku, je potřeba kultivovat a pečovat o ně. Pravidelně používám opravdu kvalitní kosmetiku, nedávno jsem objevila přístroj pro domácí péči o pleť Re-merge a poctivě jej používám. A nebráním se, když mohu vyzkoušet nové metody, které dokáží kůži znovu probudit k sebeobnově.

Nejdůležitější ze všeho je ale stejně kvalitní spánek. Když se mi narodily děti, trpěla jsem několik let nespavostí a strašně dlouho jsem čekala, až se mi vrátí klidný spánek zpět. Poslední dobou se mi daří zase dobře usínat a probouzet se občerstvená, což považuji, vedle zdraví, za největší dar a luxus.

Které kosmetické produkty jste si oblíbila?

Jsem vděčná, že jako modelka jsem měla možnost spolupracovat s opravdu úžasnými značkami a vyzkoušet kde co. Miluji pečující kosmetiku od značky Sisley, už mnoho let používám jejich Black Rose masku a nedám dopustit na denní i noční krémy z řady Sisleya a Supremya.

Ráda péči kombinuji i s českými značkami, které jsou založené na vědeckých výzkumech a zároveň čerpají z přírody. Oblíbila jsem si séra od Neobotanics a také mám ráda kolagenovou mlhu Secret Veil od Yage. A nemělo by se zapomínat na slunce. Pro mě je v létě dokonalou ochranou Sunleÿa Anti-Aging Sun Care SPF50 a v zimě od stejné značky tónovací ochranný krém Super Soin Solaire Tinted Sun Care SPF 30.

Na tělo používám voňavé oleje, poslední dobou ty od privátní značky Mandarin Oriental, které jsem objevila při návštěvě jejich spa.

Necháte se hýčkat i profesionály na klinikách či v salonech?

Musím přiznat, že jsem se dlouho bála využívat služeb kosmetických klinik. Měla jsem pocit, že vás tam polapí a nepustí, dokud neodejde úplně jiná osoba. Je to samozřejmě nadsázka, ale opravdu jsem měla velký respekt ze zásahu v obličeji. Nedávno jsem ale měla možnost vyzkoušet sérii ošetření na klinice Formositas, kde mi paní zakladatelka nejprve velmi trpělivě a dopodrobna vysvětlila důvody, proč je které ošetření pro můj typ pokožky žádoucí. Mám jemnou pleť a málo tuku, vrásky se mi dělají od sedmnácti, ale naučila jsem se je mít ráda a třeba těch kolem očí se nechci vzdát. Takže cílem bylo dodat mé pleti výživu a stimulovat podkoží, aby se probudilo a zase začalo produkovat to, co má, aby byla pleť hydratovaná. Jsem překvapená, jak rychle se to projevilo navenek.

Jsou vrásky vaším nepřítelem, nebo se s nimi snažíte skamarádit?

Jak už jsem zmínila, mám své vrásky kolem očí ráda. Botoxu jsem se bála a nechtěla ho ani zkusit. Jednou jsem se ale nechala přemluvit a zašla s kamarádkou na "mračivku" a čelo. Když už jsem tam byla, popadlo mě momentální hrdinství, že teda vyzkouším, čemu že se to celý život tolik bráním. A nechala jsem si aplikovat botox i kolem očí. Upřímně – půl roku jsem při pohledu do zrcadla plakala, protože mi to tak moc změnilo výraz v obličeji, že jsem přestala být sama sebou. Ráda a hodně se směju, najednou to nešlo… Prostě jsem typ, který s mimikou dost pracuje, a chci si své vějířky od smíchu nechat. Netoužím vypadat mladší, než jsem, chtěla bych jen vypadat dobře. A zdravě a zářivě.

Jak byste popsala svoji životosprávu? Jako maminka dvou synů asi nemůžete doma "vařit" jen saláty…

Nejsem salátový typ, jím normální jídla, moc ráda mám italskou kuchyni, miluju polévky, sushi, ryby. Se syny, kteří jsou teď na střední škole, si ráda dám i svíčkovou. Jen jsem se naučila držet delší pauzu mezi posledním a prvním jídlem dne, vyhovuje mi přerušovaný půst. Teď, když se blíží menopauza a hormony začínají měnit procesy v těle, je to pro mě dokonalá kombinace, protože můžu jíst všechno, co mám ráda, a zároveň se nepřejídám a tělo má čas regenerovat.

Držíte speciální dietní režim pro udržení zdraví a štíhlé postavy? A co pohyb?

Pravidelně ráno piju teplou vodu s citronem a během dne užívám pár doplňků stravy. Hlavně Omega complex a Immunity drink od WeCare, k tomu prémiový kolagen od Neobotanics. Pohyb mám ráda přirozený, nedávno jsem se začala učit hrát tenis, v zimě lyžuji a občas zajdu na lekci jógy. Ještě mě láká tanec, ale uvidím, jestli si na něj najdu čas.

Kdybyste měla kouzelný proutek, co byste na sobě změnila?

Tak toho by byla celá řada. Ale jako první bych zrušila svůj šílený časový optimismus a začala bych chodit všude včas. A naučila se častěji říkat ne, aniž bych se za to cítila provinile. Na obojím sice dlouhodobě pracuju, ale jde to pomalu. Kouzelný proutek bych brala všema deseti.

Jak často obměňujete šatník a podle čeho si vybíráte nové kousky?

Jsem už 30 let tváří krásné české značky Timoure et Group, v jejich nadčasovém oblečení prakticky bydlím. Jinak nosím džíny, bílé košile, saka a kašmírové svetry v neutrálních barvách. Kdykoli jsem zkusila zařadit něco divočejšího, zůstalo to i s cedulkou viset ve skříni několik sezon. Kvalitních kousků se nezbavuji, moc ráda nosím vintage oblečení, dokupuji si hlavně doplňky a boty. Módní trendy sice samozřejmě sleduji, ale nosit něco jen proto, že je to letos "in", se mi opravdu nechce.

Kam putují věci, které už nenosíte?

Mám krásnou sestru i maminku a všechny máme přibližně stejnou velikost, nejdřív tedy cirkuluje oblečení mezi námi. Teprve až už nikoho nebaví, putuje do charitativního bazárku PinkBubble nebo je věnuji kamarádkám.

Ze světa modelingu jste se přesunula do oblasti, která je až propastně odlišná. Co vás vedlo k založení Nadační fondu Pink Bubble?

Já jsem se ve světě modelingu nikdy necítila úplně doma. Bavilo mě to moc, to ano, ale hledala jsem ještě něco, co by mělo i hlubší smysl. Lékařskou fakultu jsem nevystudovala, tak jsem chtěla být užitečná alespoň z té druhé strany. Začala jsem pomáhat onkologicky nemocným dětem a mladým lidem. Snažila jsem se podporovat je v uzdravování, trochu usnadnit dobu, kterou tráví v nemocnici i v domácí léčbě, povzbudit je v návratu zpátky do běžného života. Medicína je u nás na špičkové úrovni, lékaři dělají téměř zázraky a 85 % mladých pacientů se podaří vyléčit. Ale pochopitelně v tom procesu nezbývá lékařům moc času si s každým povídat, a už vůbec není prostor pro detailní péči o následky náročné léčby. A ty mohou být fyzické i psychické, ale hlavně dlouhodobé.

V roce 2000 jsem se připojila k tehdy vzniklému Nadačnímu fondu dětské onkologie Krtek v Brně a po 12 letech jsem s kolegyní Renátou Výbornou založila Nadační fond Pink Bubble. Podporujeme náctileté a mladé dospělé onkologické pacienty v celé České republice, nezáleží na konkrétní diagnóze ani na čase, který uběhl od ukončení léčby. Někdo nás potřebuje jen chviličku, třeba mu jenom splníme přání. Ale je spousta slečen a kluků, kteří se nám ozvou až několik let po léčbě, že se jim projevily následky nebo se nemoc vrátila, případně jen mají problém navazovat sociální vztahy, protože se cítí nepochopení a izolovaní. Ve skupině vrstevníků, kde mají všichni za sebou podobné zkušenosti s tak náročnou léčbou, si skoro každý najde spřízněnou duši a většinou i kamaráda na celý život. To je možná na naší práci to nejdůležitější – vytváříme bezpečné prostředí, kde člověk, kterému zkomplikovala život rakovina, na své starosti nemusí být sám.

I vy jste si prošla nelehkým obdobím a stavem tzv. vyhoření. Jak jste tenkrát svému tělu a mysli pomohla a co dodnes děláte pro to, abyste se vyvarovala vyčerpání?

Už je to dávno, přes deset let, a nerada se k tomu vracím. Bylo to náročné období, měla jsem dvě malinké děti, studovala jsem vysokou školu, zakládala Pink Bubble a zapomněla odpočívat. U mého muže se objevily zdravotní komplikace, takže se ještě přidala starost o jeho zdraví. Přestala jsem spát, pořád jsem přemýšlela, na co jsem zapomněla, co jsem nestihla... Z rozjetého vlaku jsem neuměla vyskočit a neuvědomila jsem si, že má i záchranné brzdy. Že můžu zastavit. Pomáhali mi rodiče a kamarádky, ale bylo mi hloupé, že nezvládnu všechno sama, nechtěla jsem kňourat, protože lidi, kterým jsme v Pink Bubble pomáhali, měli naloženo tisíckrát víc. Nakonec jsem už byla tak vyčerpaná, že jsem necítila ani žádné emoce. To mě vylekalo. Zašla jsem k našemu panu doktorovi, vyšetřil mě, vyslechl mě a doporučil, abych zkusila zpomalit. Napsal mi léky proti úzkosti.

A jak jsem si je přinesla domů, řekla jsem si, že ještě počkám, přibrzdím, že nejdřív zkusím najít posilu do nadace, že si vezmu volno a odjedu na týden do ticha do lázní. Že se pokusím naučit některé věci delegovat. Uklidnilo mě, že vím, že pomoc je po ruce, a i když to trvalo ještě dlouho, postupně jsem se dostala zase zpátky a začala spát. I bez medikace. Ale následkem toho je, že teď už se nedokážu zapojit do té zběsilé rychlosti a stahuju se při sebemenším náznaku, protože tělo a hlava se vzepřou a nedovolí mi znovu se úplně zničit.

Jestli si teď někdo klade otázku, jak asi vypadá vyhoření a jestli se mu náááhodou nepřibližuje, tak je to ten správný okamžik zastavit a přerovnat si rytmus i priority. Protože když se kouknu zpátky, tu otázku jsem několikrát položila sobě i okolí a měla být pro mě varováním.

Rozhovor si můžete přečíst v časopise ESTETIKA 12-2/25